Velikonoční jízda 2001
14.4. - 16.4. 2001
 
    Vážený čtenáři, ačkoliv se Ti následující vyprávění může jevit místy jako fikce, vše je plně reálné, opravdu jsme takoví blázni :o)
    K tomu, že o velikonoce pojedeme na Moravu jsme se rozhodli už někdy na podzim, samozřejmě během sleziny v CI5. Hlavním důvodem byl sraz s moravskými bikery, známými s internetu. Nikdo samozřejmě tenkrát netušil, jaké bude o velikonoce počasí.
    V pátek 13.4., den před odjezdem, lehce sněžilo, nicméně navzájem jsme se ujistili, že jedem, sníh totiž stíhal roztávat, takže bylo v podstatě jen mokro. V noci ovšem začlo mrznout a ráno, když jsem se podíval z okna, tak venku bylo bílo. Na můj telefonický dotaz na Kokodýla, zdali fakt jeden se mi dostalo odpovědi typu: "....ty si dovoluješ pochybovat ??!! ", tak jsem na sebe obléknul vše, co jsem doma našel, navrch poctivou kůži napuštěnou sádlem, přes troje ponožky nazul kanady, za nevěřících (mírně řečeno) pohledů rodičů nastartoval mašinu a vyrazil ku Praze. Cestou naštěstí začal sníh mizet, takže jsem celý podnik začal vidět trochu optimističtěji. Jenom mě trochu zarazilo, že když jsem si chtěl ohřát ruce o motor, zjistil jsem, že okraje žeber jsou studený (po 40ti km stovkou po dálnici). Bylo asi +2 stp. C, no, aspoň nemrzlo.
    V Praze jsem měl sraz s KUBRTem a spolu jsme pak dojeli do Jesenice, kde byl oficiální start jízdy. Cestou z Prahy do Jinonic začalo sněžit tak hustě, že jsem občas stěží viděl  zadní světlo KUBRTovy Jawy 250 Tempo. Nevěřil jsem, že ještě někdo přijede. To jsem ale ostatní tvrdě podcenil. Nakonec se nás sjelo 8 lidí a jeden rotwailer. Na mašinách jeli: Já, KUBRT, Kokodýl (Jawa 350/639), Teepee (Jawa 350 Sport) a čtenářům dobře známá nejmenovaná motorkářka K.P. (skoro 24) (Jawa 350/639-2 Chopper), autem : Sára (rotvailerka), Lenka (Kokoušova přítulkyně), Šárka (KUBRTova lepší polovička) a Zdenka (Teepeeho manželka).
    Po doplnění dalších několika vrstev oblečení (což u K.P. vedlo k získání přezdívky "Přerostlý Marťan") jsme konečně vyrazili do vánice, směr Morava. První zastávka byla 50 km za Jinonicemi u pumpy. Tam to skoro vypadalo, že to vzdáme. Mě osobně nebylo zrovna teplo a někteří, jako třeba K.P. vypadali jako valící se kus ledu. Ale nevyměkli jsme, jeli jsme dál (a taky jsme nakonec dojeli). Přál bych vám vidět pohledy těch lidí ve vesnicích skrz který jsme projížděli, nebo majitele veteran muzea v Chotusicích u Čáslavi, kde jsme se stavovali a odkud jsme odjížděli v husté chumelenici. Řekl bych, že asi pochybovali o našem duševním zdraví. Ani se jim nedivim.
    Nejhezčí byl přejezd přes Vysočinu. Všude sníh, místy ve škarpě i závěje, teplota asi +1 stp. C, no paráda. někde v těch místech také došlo k jedné ze dvou závad na mašinách, za celý víkend. Kokodýl utavil svíčku. Druhá závada se projevila asi 50 km před cílem, na.... Kurnik, jak mam skloňovat K.P.(skoro 24)!? Už mě to nebaví, takže poodkryjme roušku tajemství, K.P.= Klara. Tak a kde jsem to skončil? ..., na Klářinym Chopperovi odešla fajfka. Kokouš naštěstí bleskurychle namontoval novou a následně nás dohnali o kousek dál na pumpě. Tam se nám taky přihodila zajímavá věc. Než jsme si stačili vypít kafe, strhla se vánice, která na našich strojích z návětrné strany během chvilky vytvořila slušné závěje. Něco takového se mi ještě v životě nestalo.
    Po příjezdu do cíle cesty, vesnice Jedovnice, jsme se setkali s Moravákama (v hospodě, kde jinde :o) ), kteří do poslední chvíle nebyli ochotní uvěřit, že přijedeme a vyráželi teprv když jim Koko volal asi tak v půli cesty. Moravákama myslím Dejva (Jawa 350 Kejvačka), Libora (600 XT (?) ) a Honzu (Jawa 350/640). Po nutném občerstvení jsme se přesunuli do kempu, kde jsme měli zamluvené chatičky. Pochopitelně nás nikdo nečekal, ale vše se vyřešilo, zatopili jsme, rozmrazili co nestihlo roztát v hospodě a důkladně oslavili úspěšnou cestu. Tu euforii bych vám přál zažít. Docela dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem opravdu těch 335km v tom příšernym počasí ujel, že jsme to opravdu zvládli. Kolem stolu šly řeči typu: "...nechápu, jak v tomhle může někdo vyrazit ven na motorce.....", následované výbuchy smíchu, prostě bomba.
    V neděli jsme vyrazili (přes protesty některých účastníků vejletu) pěšky k Macoše. Nakoukli jsme dolů z vyhlídky, pak jsme sjeli lanovkou k ústí jeskyní. Následovala prohlídka jeskyní, spojená s plavbou po říčce Punkvě. (Ačkoliv to zkusili, nepodařilo se Moravákum ukecat kapitána loďky, aby nás vzal až do kempu :o) ) Před jeskyněmi na nás měly čekat Klára a Sára, jelikož psům byl vstup zakázán a tak se šly zatím projít, ale nečekaly a tak jsme je nechali vyvolat. Přesněji řečeno Koko je nechal vyvolat. Když se s poťouchlým úsměvem vynořil z budovy kanceláří areálu, bylo jasné, že bude sranda. Následující hlášení nás ale totálně dostalo: "Pozor, služební hlášení. Slečna, která má přezdívku Přerostlý Marťan, ať se prosím dostaví do haly, konec hlášení. ". Některé, jako např. Kláru, která se mezitím vrátila, doslova uzemnilo, padla smíchy na prdel. Kokodýle, tohle se ti povedlo na 200%.
    Bohužel se nám nepodařilo uplatit ani strojvedoucího silničního vláčku, který nás vezl do Skalního Mlýna, tudíž jsme museli do kempu chca-nechca po svých. Honza pak ještě večer odjel za nějakými povinnostmi domů.
    Večer jsme, ačkoliv značně utahaní, oslavili Kokoušovy narozky. Vymýšlení slov do Scrablu a vyprazdňování lahví s různými obsahy nás zaměstnalo natolik, že jsme si ani nevšimli, že venku padá mrznoucí déšť se sněhem. Kolem půlnoci, když jsme vyrazili trochu protočit motor Liborova šestikila, už byly na zemi 3cm mokrého sněhu.
    Naštěstí do rána roztál, ale vytrvalé mrholení, doprovázející ranní balení a připravování strojů nám moc na náladě nepřidalo. Z toho důvodu loučení s Dejvem a Liborem a následující odjezd a první část cesty probíhaly za mírné nervozity. Ale znáte to, když člověk sedne za řidítka, problémy jsou pryč a existuje jenom cesta. Takže když se KUBRTovi konečně po pár km podařilo roztáhnout kolonu na 80 až 90 km/h, začalo to bejt "vono", ačkoliv často a dost hustě pršelo a byla zima. Nic na tom nezměnilo ani to, že mi při přejezdu Vysočiny lehce omrzly prsty na rukou. Nevim , jak ostatní, ale mě to fakt bavilo, jak jsme si to tak upalovali svižně po okreskách, tak mi pořád znělo v hlavě: " Like a true nature's child we were born, born be wild. We can climb so high nad never want to die......." Samozřejmě, nebyla to taková idylka, ale bezohlední řidiči plechovek prostě patří k věci a kolona kousek před Prahou je taky úplně normální. Teepeeho výlet ze zatáčky sice zas až tak normální nebyl , ale to se stává, zvlášť po zimě. Ustál to, takže v pohodě. Do Jesenice u Prahy, kde jsme končili a rozjížděli se k domovům jsme dorazili všichni v pohodě bez problémů, či zranění.
    Odtud mě pak Koko s Klárou navedli na magistrálu a já přes Karlák, Strahov a Dejvice vyrazil dom. Do Lovosic jsem dojel asi v 18:00. Celkem mi to ukázalo nějakých 670km.
    Co říct závěrem? Povedlo se to, líbilo se mi to a to tak, že moc. Sešla se skvělá banda lidí a dokázali jsme si, že nejsme žádný béčka, tohle by asi žádnej sváteční biker nezvlád. Obdiv patří taky Lenčinu řidičskému umění, držet s náma krok v tej starej Škodovce asi nebylo lehký.
 
FOTKY - Archiv

Pokud se k tobě dostal jen odkaz na článek, celou mou stránku najdeš tady.