Sjeli jsme se 1.7. v sobotu v Luhačovicích v kempu a to v množství větším než malém. Bohužel většina kamarádů se s námi jela jen projet a před Ukrajinskými hranicemi to otočili.
Cestou do Luhačovic jsem měl sraz s Jardou a Pájou v Jičíně na benzínce, ke které jsme přijížděli každý z jiného směru. Přijeli jsme tam naprosto současně. To bylo pro mě takové to zahájení cesty na které si pak člověk vždycky při vyprávění vzpomene.
Z Luhačovic jsme jeli přes naši oblíbenou Bešeňovou na Zemplínskou Širavu. Na Slovensku je pro našince relativně levno. Např. v Bešeňové v hospodě stálo pivo 17Sk a Kofola s Rumem 24Sk, přičemž slovenská koruna je výrazně slabší než česká.
První setkání s ukrajinskou úřední mocí nás čekalo hned na hranicích, které jsme přejížděli v úterý 4.7.. Pro zkušeného cestovatele patrně nic zvláštního, ale nás zvyklé na pouhé mávání pasem na hranicích v západní Evropě proces odbavení poněkud šokoval. Nejdřív jsme přešli přes slovenskou celnici. Kromě poněkud dlouhé fronty, kterou jsme podle rady zkušenějších předjeli, žádný problém. Pak ale následovala závora se strážní budkou a před ní fronta, auto vedle auta, lidi sedí na obrubníku, pokuřujou, klábosej... . "Co se děje?" "Nic, voják je na obědě. To posledně, to jste tu měli bejt. Stávkovali a čekalo se tejden." Tak teda čekáme. Po čase voják přišel a pustil pár lidí do prostoru celnice. Systém byl takový, že na konci byla podobná závora a další mohli dál až po tom co předchozí várka odjela. Za průchod závorou bývá vhodné projevit valutovou vděčnost, jinak si člověk užije dlouhé čekání, jak zjistil na vlastní kůži HraběX.
Na celnici jsme vyplnili formulář a začali sbírat razítka. Kdo neměl všechny nemohl dál. Nejzajímavější bylo cosi jako pohovor. "Máš nůž?" "Mam" "Jakej?" "Malej" "Ukaž" "Dobře, běž." Všichni prošli celkem bez problémů až na Jarka kterej nemá motorku napsanou na sebe. S plnou mocí ho úředník poslal do prdele (doslova!) a nechal ho dusit, nejspíš čekal úplatek. Po chvíli, když zjistil že nic nedostane, ho bez problémů pustil.
K pasu jsme dostali polovinu orazítkovaného formuláře, ketrý je záhodno neztratit. Bez něj se člověk prý jen těžko dostává zpět.
Další setkání s uniformou následovalo bohužel hned následující den.
Po večeru stráveném v příjemném prostředí koločavské hospody v
bývalé četnické stanici jsme se všichni uložili ke spánku v podkroví, až na Kibice, který si ustlal venku na terase. Ráno nás
pak vzbudily jeho šťavnaté nadávky, jejichž důvodem bylo že v noci přišel o většinu věcí. Po prohlídce motorek se počet okradených
rozšířil. Celkem se ztratilo Kibicovi helma, rukavice, brejle, tankvak, mobil, foťák, teplý oblečení a asi 20 000 korun v různejch měnách, Jardovi nemok a
igelitová plachta a Deadmanovi válec se stanem a nemokem. Naštěstí se našla Kibicova peněženka s pasem a kreditkou.Nejdřív ani nebyla snaha volat policii. První plán byl dát nějaké peníze na pult a ať ve vesnici rozhlásej že je to odměna pro toho kdo věci vrátí. Složili jsme asi 1200 hřiven (asi tak 5000 korun), ale hospodská prohlásila že se to musí vyšetřit, že zavolá policii a ty peníze se nebídnou jako odměna jim. Tak jsme čekali na policii. Naštěstí byl zrovna ve vesnici trh, takže bylo čím se zabavit. Po několika hodinách policajti přijeli a začlo vyšetřování. Nebyl jsem přímým účastníkem, ale z těch několika pseudonáhodných průchodů skrz místnost kde se usadili jsem nabyl dojmu že nejvíc času zabral projev paní domu na téma: Tohle se musí vyšetřit.
Kromě sepsání protokolu (rukou na čistý list papíru) byla nejdůležitějším počinem vyšetřovatelů otázka: "Máte na někoho podezření?". Od hospodské dostali pár jmen, pak se sbalili a Kibicovi nakázali přijet za nima do vedlejší vesnice na stanici pro potvrzení pro pojišťovnu. Z policejní stanice se vrátil s Hrabětem v roli tlumočníka po několika hodinách bohatší o spoustu zážitků. Podezřelí byli prý vyslechnuti a potom co ubezpečili policisty že takové zbytečnosti by nekradli opět propuštěni a Kibic, vlastním jménem Jirka Hrubý, se podle policejního protokolu jmenuje Jurij Jurijovič Grůby. Navzdory ubezpečení že to byly nějaké děti a že je jen otázkou času kdy ty věci někde vyplavou se zatím (po měsíci) nikdo neozval a nejspíš už ani neozve.
Peníze určené na odměnu policajtům dostal Kibic, který si za ně koupil v Ivanofrankivsku helmu a za zbytek dokončil dovolenou.
Třetí setkání s úřadem bylo čítanková ukázka okrádání turistů.
Na DAI postu (hranice správních oblastí) jme byli zastaveni důležitě se tvářícím
policistou. Následně pendrekem pokynul Frantovi, Jarkovi, Kibicovi a Hugovi že mají jít s ním a my ostatní jsme byli i přes protesty
donuceni jet dál. Když nás po pár desítkách minut ti čtyři nešťastníci dojeli tak potvrdili to co jsme už tušili. Hugovi, patrně proto že jako
jediný jel na Yamaze, byl zkouškou ve stylu "dejchni na mě" naměřen alkohol a vyměřena několikatisícová pokuta, nebo třídení vyšetřovací vazba
a zabavení motorky. Padesát euro policajt smetl ze stolu s tím že jich je tam pět a že takové papírky chtějí tudíž minimálně dva. Takže Huga to stálo 100 éček.
U Franty bylo rozhodnuto že jeho překročení povolené rychlosti a předjíždění přes plnou čáru půjde z počítače smazat jen za 200 hřiven (asi 1000 korun) a
Jarka a Kibice to v podobném stylu stálo 100 hřiven. Po pár dnech jsme se od místních dozvěděli že policajtum je nejlepší nezastavovat a
když už tak neslejzat z motorky a doklady nedávat z ruky.Čtvrtý a poslední zážitek nás čekal při přechodu hranic zpět, kdy nás povolení k předběhnutí fronty aut stálo 10 euro. Místní nám ještě radili že je vhodné vložit do pasu 5 hřiven pro hladší odbavení, což jsme naštěstí bez následků neudělali.
Předchozí kapitola nevrhá na tuhle na naše poměry obrovskou zemi příliš pozitivní světlo. Naštěstí ale ne každý je policista nebo celník. Ukrajinci, obzvlášť na vesnicích, jsou sice relativně chudí, ale velice přátelští, pohostiní a komunikativní. Jakoby celá ukrajina byla poněkud černobílá. Na jedné straně přátelští obyčejní lidé a na druhé straně státní moc, jak za feudalismu.
První zajímavé místo, které jsme na Ukrajině navštívili byla Koločava, kde se odehrává známý příběh Nikoly Šuhaje. Ivana Olbrachta ale připomíná jen jeho pomník před místní školou.
Místní většinou vůbec nevědí proč vlastně do jejich vesnice jezdí tolik českých turistů.
Koločava je klasická vesnice poznamenaná érou komunizmu. Místní škola v klasicém panelákovém stylu by stačila pro okresní město a uprostřed vesnice v klidu
chátrá zbytek jakési továrny. Rozbité silnice lemují "závěje" odpadků, které se po skončení trhu zdvojnásobily.O potřeby turistů se stará místní "učitělnica", která zajišťuje ubytování ve škole a nebo v hospodě na bývalé četnické stanici, kterou vlastní společně s manželem. Tam jsme, jak už jsem říkal, přespali. Hospodská umí obstojně česky, pivo točené do sklenic s nápisem Staropramen je na naše poměry za hubičku a kupodivu není špatné, nocleh v podkroví hospody stál 10 hřiven na člověka.
Úroveň země se prý pozná podle záchodů. Obávám se že uplatnění tohoto pravidla na Ukrajině by ji posunulo někam do doby kdy první obojživelníci začali osidlovat břehy oceánů. Záchod v hospodě, na který v průběhu výše zmíněného trhu chodilo celé okolí, byl jen pro hodně silné povahy. Já, Franta, Vojta a Peťa jsme se proto vypravili na dobrodružnou výpravu za vysráním, která ve finále trvala víc jak hodinu a museli jsme dokonce přebrodit řeku, abychom se dostali do vhodného lesa.
Hned v Koločavě jsme si všimli zajímavého rozdílu oproti naší domovině.
Ukrajinci velice dbají na oblečení. Je celkem
bězné že potkáte např. skupinu holek s hráběma přes rameno mířících na pole a oblečených v minišatech a lodičkách. To ve spojení s faktem že ukrajinky jsou
holky jako lusk je pro motorkáře dost nebezpečné :) Ohlížet se na silnici kterou naposled opravoval parně ještě wehrmacht a kterou kromě vás používají volně pobíhající koně a krávy
je docela adrenalinový sport. Chlapi většinou nosí tesilky a košile, vše čistě vyprané a nažehlené a kožené boty. Běžné bylo že při našem průjezdu si nás fotily i malé děti foťákem na mobilu a před tím vyšly z chalupy, které chyběla polovina oken. Patrně velmi účinné TV reklamy na mobily, v kombinaci s obvyklou fascinací chudších zemí západním životním stylem.
Kousek západu uprostřed Ukrajiny připomínal geografický střed Evropy, který jsme víceméně náhodou navštívili ve čtvrtek 6.7.. Kolem poměrně luxusní restaurace (na místní poměry), v které jsme si dali oběd, jsou do kruhu uspořádané vlajky evropských států. Nechybí stánky nabízející suvenýry, nebo třeba možnost vyfotit se v národním kroji s vycpaným medvědem.
Ve stavbě relativně luxusních restaurací mají Ukrajinci na úroveň západní Evropy nakročeno poměrně dobře. Další věc, kterou jsou zdá se v poslední době přímo posedlí je stavba benzínek. Skoro v každé vesnici je slušně vypadající nová benzínka. Při bližším pohledu ale člověk zjistí že jsou jaksi jiné než u nás. Obsluha se zákazníky mluví buďto přes domovní
telefon a nebo otvorem v tlustém
skle a benzín je nutno zaplatit před čerpáním. Když už jsme u tématu novostaveb tak musím zmínit ještě jeden místní fenomén. Hlavně na vesnicích stojí spoustu křovím a kopřivami zarůstajících nedokončených domů. Po pár dnech se nám dostalo od místních vysvětlení: ty domy si začali stavět lidi z úspor, které se jim najednou ze dne na den znehodnotily díky nějaké měnové reformě. Většina takto postižených teď maká někde na západě a šetří na další pokus.
Na co ale bohužel peníze evidentně nejsou jsou silnice. Na to jednoho krásného dne doplatil můj nosič. Silnice připomínající roletu mezi Ivanofrankivskem a Kišiněvem byla víc než byl schopen snést. Ostatním se podařilo poměrně rychle sehnat člověka který mě dovedl k místnímu svářeči (rusky svarščik). Byl zrovna nějaký svátek, ale naštěstí byl onen řemeslník ochoten pomoct. Za pěkně provedený svar dostal 20 hřiven, což se zdráhal přijmout dokud jsem neřekl že to je na vodku. Hřebík během opravy prováděl sondáž místních poměrů, jejíž výsledek byl poměrně překvapující. Ten svářeč, patrně karosář v nějakém autoservisu, měl v přepočtu 15 000 českých korun za měsíc. To je vzhledem k místním cenám poměrně hodně.
Ukrajina bývá v učebnicích zeměpisu označována jako obilnice Evropy. Nevím jestli to stále platí, ale něco na tom bude, protože jakmile člověk sjede z hor jsou kolem jen samá pole a cesta by byla zoufale nudná nebýt zpestření v podobě pastí na slony atp. Během jedné takové celodení jízdy, která měla za cíl hrad v
Midžibiši, jsme si dali oběd na ¨dálnici¨ na odpočívadle. Proč o tak
nezajímavé věci píšu? U nás na odpočívadle si koupíte patrně párek v rohlíku, nebo hambáče. Na Ukrajině to je šašlik (opečený kus skopového nad žhavými
uhlíky) a pečené brambory. Jednoduché, ale přitom výborné jídlo. Kéž by se tam chtěl inspirovat McDonald. Nejspíš jsme večer zas
už vypadali dost hladově, protože jakmile jsme zakempovali na plácku za vesnicí pod hradem tak přijel nějaký místní sedlák
na IŽ250 a ptal se jestli něco nepotřebujem. Hučel do nás tak dlouho až jsme souhlasili že bychom teda zkusili pár hltů mléka.
Když jsme se vraceli z koupání v místním rybníce, zahlédli jsme ho jak jede směrem k našemu tábořišti s obrovským báglem na zádech.
Vybalil z něj nasolený špek, cibuli, česnek a asi tak 5l mléka. Prý že jsme hosti. Večer nám lehce zkazila návštěva jednoho místního ožralého adolescenta. Naštěstí ho náš dřívější známý umravnil když se přijel zeptat jestli nám nic nechybí. Ne že by se Saša-Bánička choval agresivně, ale vykládal cosi že jsme pohani a on je pravý věřící a jeho máma se rozvedla a tak jí bodnul nožem, protože to se nesmí atp.. V dnešní době je lepší si na takovéhle věci dávat pozor, takže jsme pro jistotu zdvojili na noc hlídky. (Noční hlídky jsme drželi od doby co okradli Kibice).
V exkurzi po ukrajinských památkách, zahájenou hradem v Midžibiši (ve stadiu probíhající renovace) jsme hodlali pokračovat v okolí Zolochiva. Přímo ve městě se nám dostalo nečekané pomoci.
S vlečkou modrého kouře za výfuky své Jawy 638 nás dojel místní kolega
a nabídl se že nás druhý den provede po okolí. Večer přijeli rovnou dva k rybníku kde jsme kempovali. Oba měli s sebou svoje
přítelkyně a lahve vodky s naloženou feferonkou. U nás se taky pár lahviček našlo, takže večerní družba u táboráku proběhla velice
úspěšně. Na druhý den si oba dva vzali dovolenou, aby nás mohli provést po okolí. Dovedli nás k zámku v Pithirci, který ještě ani nebyl veřejnosti přístupný. Hlídač nás tam ale za pár hřiven pustil. Zámek byl opět ve stadiu probíhající renovace. Na stěnách byly vidět stopy po vybouraných příčkách. Nejspíš tam byla kasárna, nebo něco takového.
Zpátky jsme jeli horem přes Polsko. Po láci na Ukrajině jsme si těžko zvykali na polské ceny. Např. v kempu v Grodku nad Dunajcem stálo pivo v přepočtu 28 korun a nocleh bez stanu 63 korun.
Jelikož nám zbyl čas tak jsme si projeli napříč Slovensko. Moc pěkný byl úsek mezi Turčianskými Teplicemi a křižovatkou mezi Bánskou Bistricí a Ružomberokem.
Na Moravě, cestou k Martymu, kde byla závěrečná kalba, jsme chytili první velkej déšť za celou dovolenou.
Najel jsem 3324 km a kromě prasklého nosiče jsem neměl žádný problém s motorkou. Ostatní na tom byli podobně, řešilo se jen dobíjení, zapalování a podobné "jawácké" problémy. Z mého pohledu to byla velice vydařená jízda.